Mistrovství Evropy juniorů 2015 - den 0 a 1

Autor: Tomáš Kejla
Zobrazení: 1692

Mistrovství Evropy juniorů je letos situováno do maltského letoviska Qawra, do hotelu Dolmen Resort Spa & Wellness. Čtyřhvězdičkový komplex stojí přímo na kamenité pláži. Nádherný výhled z okna na vlnící se moře jsme však měli poznat až za dlouho.

Naše putování na mistrovství začalo na autobusovém nádraží Florenc v Praze. Ano! Čtete správně. Autobus do Vídně na letiště neodjížděl v legendárních 13:15, ale 23:55. Pět hodin se Student Agency se dá díky chlapci oblíbenému multimediálnímu systému Funtofo vydžet vcelku dobře.

Vídeňské letiště je po ránu prázdné, jen několik ospalých cestovatelů korzuje odnikud nikam v čekání na svůj let. My měli na "nalodění" 2,5 hodiny. Strávili jsme je objevováním tajných letištních zákoutí a lomcováním stále ještě zavřenými dveřmi obchodů a restaurací. Bohužel se nikdo neodvážil otevřít a my tak byli odkázáni na "pohodlí" letištní čekárny.

Prvním letem míříme do Istanbulu. Ano! Čtete správně. Turkish airlines, znáte z reklamy, mají skvělý servis. To se musí nechat. Sice zde není tolik místa na nohy jako třeba v tramvaji, ale nabízené jídlo dalo na nepohodlí zapomenout. Excelentní tříchodová snídaně vykouzlila na našich tvářích úsměvy a dokonce se proměnila v raodst z cesty. Jen ta turečtina... S tou se stále pereme. Na Ataturkově letišti jsme přistáli na čas.

Druhý let směr Malta začíná za 2 hodiny. Letadlo nás vyplivlo do letištní haly plné lidí. Takhle nějak si představuji perské tržiště. Vlny cestovatelů nás unáší jednou sem, jednou tam. Díky Tomášově pohotové ruce, která zachytila zábradlí jsme se konečně z proudu vymanili a mohli se nadechnout. Odletová tabule hlásila Gate 201. Po několika stovkách metrů proti proudu (Gate 201 je poslední) nás překvapil nápis upozorňující na let do Moskvy, který se zde odbavuje. Na malou chvíli jsem zaváhal, přiznávám. Při představě dalšího brodění se davy k informační tabuli se mi dělalo mdlo. Ale co, jednou jsem tu nejstarší a navíc vedoucí. Nesmím nechat dát na sobě znát slabost. "Kluci, tady si počkejte, jdu se podívat, co se děje," oznámil jsem chlapcům a skočil do proudu.

Odletová tabule podruhé. Let TK 1369 bude odbavován z Gate 501. Další nejistota. Teď jsem začal pochybovat o sobě. Špatně jsem to původně přečetl? To už jsem vážen tak starej? No nic, je potřeba se s novým gatem i stářím smířit a reagovat. Propádloval jsem zpět ke klukům a donutil je vstát. "Jdeme na 501, změnili to." (Snad jsem nelhal, pořád si nejsem jistý). Jak jinak, gate 501 je na druhé straně letiště. Máme však ještě hodinu čas, takže v pohodě.

Odletová tabule potřetí. Proud nás donesl k Odletové tabuli. Normálně bychom se nechali vézt dál, ale po zkušenosti, ketrou jsem s tureckým letištěm udělal se po ní ohlížím. A co nevidím - TK 1369 gate 303.

Odletová tabule potřetí. "To si děláte ...." Prudké zastavení naší výpravy na chvíli ochromilo proud nejspíš stejně zmatených turistů. Všichni se podívali naším směrem, pak na tabuli, pak uznale pokývali hlavou a pokračovali v cestě. Gate 303 je o patro níž, přímo na ploše. Sjeli jsme po nejezdících schodech do přeplněného suterénu. Gate 303 je posledním, že mě to nepřekvapuje. Znavní usedáme na poslední volné místo v čekárně a všichni tři hypnotizujeme Odletovou tabuli. "Už nic neměň, už nic neměň!" Nebudu vás napínat, tabuli to vydrželo 10 minut. Pak se u našeho letu objevilo nové číslo - GATE 201.

Odletová tabule počtvrté. "To jako máme jít zase zpátky." viděl jsem v jejich očích zmatek smíchaný s odevzdaností. "Musíme." Tak jsme šli. Opět nejezdící schody. Opět prodírání se davy. Jde to pomalu, k Odletové tabuli, která nás už zná nazpaměť, se po několika minutách a nakopnutých turistech konečně dostáváme. Hurá, na tabuli je pořád 201. A opravdu, bylo to naposledy, kdy jsme tuto tabuli potřebovali.

TK 1369. Opět Turkish Airlines. Jelikož se jednalo o let odněkud a nezačínal na našem letišti, museli jsme počkat, až přistane. Nabral půl hodinky zpoždění. Odbavovací hala byla plná k prasknutí, všichni chtěli na Maltu. Nalodění znamenalo půl hodinové posouvání se o krok směrem poslední let. Opět trojsedačka, opět kolena zapíchnutá před námi sedícím do zad. I tentokrát vše vykoupilo jídlo. Tříchodový oběd sestával z uzeného lososa s tzatziki, mleté hovězí dušené v lilku s rejčatovou omáčkou a rýže, vanilkový krém, ovoce. Turkům se sice nedaří letištní organizace, vařit však umí skvěle. Unavení a dobře najezení jsme se zabořili do půjčených polštářků. Třetí hodinka spánku... Malé maltské letiště jsme proběhli během okamžiku. Ani na kufry jsme nemuseli dlouho čekat, ikdyž nám to připadalo jinak. Obava o naše zavazadla se naštěstí rozplynula, vše přijelo v pořádku a dokonce hezky u sebe ;). Na letišti jsme se potkali s Evou, která přiletěla o několik desítek minut dříve z Německa. Společně nás odvezl tranzit na hotel.

Cesta na hotel plochým ostrovem byla zajímavou sondou do maltské duše. Podsaditý řidič nejen dobře ovládal angličtinu, ale i sršel humorem. Cesta plynule ubíhala a nebýt toho, že se zde jezdí vlevo, byla by i bez překvapení. Jízda vlevo je, alespoň pro mne, tak netradiční, že každý průjezd zatáčkou jsem se obával střetu s proti jedoucím vozidlem. Naštěstí nás vezl rodilý řidič, který se nebál ani vyblokování aut a z naštvaných troubení spoluúčastníku provozu měl jen legraci.

Ubytování ve velkém komplexu je parádní. Máme pokoj, že by se do něj vešel i snookerový stůl, s výhledem na moře. Rychlá sprcha a hurá k moři, zítra už na to nemusí být čas. Qawra je letovisko, které je plné hotelů, barů a bister. Do jednoho jsme, společně s Adamem ze Slovenska, zapadli a povečeřeli. Levné to tu zrovna není - burger s hranolkami a jedno pivo za €12. Ale co, když je hlad, peníze znamenají jen prostředek k obstarání stravy. Tomáš se sice s vidinou ušetření snažil dohonit racka, ale po několika neúspěšných pokusech zasáhnout ho kamenem, se i on k nám přidal. Ne, že bych mu to neříkal ;).

Když jsme se vrátili, už byla hala plná přicestovalců. Hned u dveří stál Maxime, Big Boss. Naposledy jsme se viděli před pěti lety, přesto mojí tvář nezapomněl. Sotva jsme domluvili, potkáváme Antonia z Portugalska. Novinář, který pro EBSA píše články, je tak ukecaný, jak jen novinář může být. Byl jsem tak unavený, že jsem s ním vydržel víceméně jen poslouchat hodinu, pak už to však nešlo.

Do postelí jsme padli po sedmé a v osm už byla vzhůru jen televize.

Zítra ráno vše začíná..

Komentáře